1. část

8. února 2015 v 13:22 |  Po stopách Julese Verna
Takže ahoj :)
Rozhodla jsem se, přidat sem mojí fanfiction na Doctora Who,kterou jsem napsala loňské léto a (nechci se chlubit :D) vyhrála za ni cenu čtenářů na whoconu
. Tak mi do komentářů napiště váš názor :))
Psal se rok 1886. Už se stmívalo, ale i přesto bylo vidět na Julese Gabriela Verna, který se pomalu loučil se životem. Držel ruce nad hlavou. Kolena měl otlačená od klečení na tvrdé podlaze své vlastní chodby. Jeho synovec Gaston na něj mířil zbraní. Takle si svou smrt nepředstavoval. Ne tady, ne takhle.
Gaston na něj hleděl pomatenými očima plnýma hněvu a něčeho, co se nedalo přesně určit, ale nebylo to nic dobrého.
"Polož tu zbraň!" Řekl a snažil se znít tak, jak by zněl, kdyby se nebál, jediný zádrhel byl v tom, že on se bál. Místo odpovědi Gaston jen zatáhl za kohoutek. Tohle byl konec, když...
Najednou se těsně před nimi objevila modrá telefonní budka. Přistála hned vedle Gastona a z budky vylezla sympatická mladičká blondýna.
"Doktore,jsme špatně," zhodnotila hned situaci, když si všimla, kde se nacházejí. Jules zvedl hlavu, aby se přesvědčil.

"Tardis nás zavedla sem," hájil se Doktor a vylezl z Tardis. Bylo tomu tak, byl to on.
"Doktore," vykřikl šťastně Verne a v duchu děkoval bohu.
"My se známe?" Podivil se Doktor a pohlédl na klečícího Julese, a potom na jeho synovce.
"Ano jistě, že" přitakal hned.
"CO SE TO TU SAKRA DĚJE?!" Vykřikl zlostně Gaston a namířil zbraň na Rose a potom na Doktora. Doktor zalovil ve svém kabátě a vytáhl z něj jedinou zbraň, pokud se tomu tak dá říkat, kterou vlastnil-sonický šroubovák. Namířil jím na polootevřené dveře, které se okamžitě zavřely a vyrazily tím Gastonovi pistol z ruky.
Gaston se ještě jednou zmateně podíval nejdřív na Rose, potom na Doktora a na zbraň na zemi, na modré světýlko, které zářilo na šroubováku v Doktorově ruce, na modrou telefonní budku uvnitř domu a nakonec na Julese. Pak jen protočil panenky a skácel se v mrákotách na zem.
"Děkuji vám, Doktore, zase jste mi jednou zachránil život," řekl Jules vděčně a konečně vstal.
"Nemáte zač," odpověděl Doktor zmateně. "Kde to jsem?" Dodal a podíval se z okna.
"U mě doma, ve Francii rok 1886," řekl Jules.
"A kdo jste vy?" Zeptal se znovu. Jules se však ani trochu nepodivil, což bylo na situaci to podivné.
"Vy mě asi ještě neznáte, že? V budoucnosti spolu prožijeme dobrodružství," řekl Jules a usmál se. "Tedy ve vaší budoucnosti," dodal hned. Potom vstal a odešel z místnosti. Rose po sobě s Doktorem vrhli zvědavé výrazy. Verne se však hned vrátil s knihou v ruce a zabránil jakékoli výměně názorů mezi Rose a Doktorem
"Tohle jsem napsal o vás, nakladatel my jí však nechtěl nikdy vydat, prý je to moc neuvěřitelné, kdyby jen věděl," zasmál se Verne.
"Nicméně tady je myslím,že jí ještě budete potřebovat, jen,nečtěte jí dokud nenastane ta správná chvíle," řekl záhadně a knihu mu podal.
Doktor jí přijal a prsty přejel po zlatém titulku knihy Neuvěřitelný blázen
"To je od vás velmi milé, ale obávám se, že budeme muset jít takže,..." místo dokončení věty ukázal na Tardis.
"Jistě, samozřejmě, timey wimey wibbly wobbly věci," řekl s tak nevinným úsměvem, až připomínal malé dítě, což ostatně připomínal i svou řečí a postojem k věci.
"To ,to je dobré musím to někdy použít," podotkl nadšeně Doktor.
"Bylo nám potěšením," rozloučila se Rose a potom vešla společně s Doktorem do Tardis.
"Doktore?"Zeptala se ho Rose, když jejich modrá budka mizela z domu.
"Ano?" Zeptal se.
"Ten muž ,tady je napsané jeho jméno, "vysvětlila nadšeně a ukázala Doktorovi tučně napsané jméno Jules Verne.
"Čekají nás ještě zajímavá dobrodružství," dodala nadšeně Rose.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj blog?:D

Ano
No nic moc
Jde to
Ne

Komentáře

1 Franch Franch | 24. března 2015 v 13:08 | Reagovat

To je na co jsme sháněli hlasy? :D Konečně si to přečtu... ano nuda o informatice :D A Teď tě jdu zbuzerovat ať sem něco koukáš napsat! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama